Dovolím si použít zjednodušující přirovnání. Není možná úplně přesné, ale myslím, že podstatu věci celkem vystihuje.
ČSSD, jako každá normální demokratická strana, se dá přirovnat k družstvu (třeba bytovému, to je jedno), které má své představenstvo a svého předsedu. Když předseda vyvede něco nekalého, družstvo ho může odvolat, nebo vyhlásit nové volby a postavit do čela někoho jiného. Je-li ten předseda trochu soudný, odstoupí sám. To se stalo Stanislavu Grossovi.
Hnutí ANO se ovšem k družstvu přirovnat nedá. Mnohem spíš se dá přirovnat k soukromé firmě. Jejímž majitelem je Andrej Babiš. Zaměstnanci firmy vděčí takovému majiteli za svou práci, a i kdyby stokrát chtěli, odvolat ho nemůžou. Protože je přece majitel. A majitel může svou firmu prodat, může ji převést na někoho jiného, může vyhlásit bankrot, ale odstoupit zkrátka nemůže. Musí chudák dál na svém hřbetu to břímě nést.
A náš premiér to břímě statečně nese. Vůbec to nemá lehké, protože do toho břemena mu pořád někdo strká těžké a páchnoucí věci, které on cestou upustil nebo někde uložil. A navíc na něj z různých stran něco nehorázného pokřikují. Samozřejmě všechno jsou to účelovky. Ale on se nedá a dál si pod tím břemenem ohýbá hřbet. Naštěstí ho má docela ohebný. No řekněte, kdo by to dokázal?
Prostě ho tu máme. I s těmi věcnými břemeny. A nejspíš ještě dlouho mít budeme.
Což vůbec neznamená, že současné demonstrace jsou zbytečné. Naopak. Jejich význam je veliký. I menšina má právo vyjádřit hlasitě svůj názor. A připomínat určité hodnoty, na které se zapomíná. A ukázat, že u nás žije nezanedbatelné kvantum lidí, kterým nejde jen o koblihy a o přítomnost, ale i o směřování naší země. A vyslat signál do zahraničí, že všichni tu nejsou Andrejovy ovce (nic proti ovcím).