Groteska se dvěma herci - pán a pes

Dnes to jsou dva měsíce, co odešla do psího nebe naše vlkodavka Bernardeta, což je výzva zavzpomínat. Protože je na co. Jedna naše vycházka se obzvlášť vydařila. Obstojný příběh do němé grotesky.

To ráno jsem dlouho váhal, mám-li s Bernardetou jet na naši pravidelnou hodinovku v oboře Hvězda. Na půl desátou jsem měl domluvené jednání s jednou nově nastoupivší paní ředitelkou a nechtěl jsem to pokazit. Vnitřní centrum zodpovědnosti mi napovídalo, že není od věci trochu se na to připravit, dát se do gala, dát si časovou rezervu.

Bylo však krásné květnové jitro, nahoře obloha bez mráčku, dole všechno kvetlo, nenavštívit onen nedaleký ostrov přírody by byl skoro hřích. Konec konců při příjemné procházce si v hlavě dobře srovnám myšlenky. Centrum zodpovědnosti jen rezignovaně pokrčilo rameny a brzy už jsme s naší vlkodavkou vystupovali před Hvězdou.

Snažím se tam posílit své svědomí pocitem, že provozuji nějaký pohyb a dělám něco pro své zdraví. A tak ono asi hodinové jakžtakž svižné procházkování  na samém úvodu většinou rozšiřuji o něco, co se s přimhouřením obou očí dá nazvat během. Nebo spíš poklusem.   

I toho rána jsem se už na louce před Hvězdou rozběhl, což Bernardeta jako vždy uvítala coby příležitost ukázat mi, jak takový běh má ve skutečnosti vypadat. Vzápětí proběhla bránou obory, v čemž jsem ji poněkud pomalejším tempem následoval. Poslušně počkala, který další směr zvolím a poté, co jsem tak učinil, jsme pokračovali vybranou lesní pěšinou.

Po pár desítkách metrů na ni ale přišla velká potřeba. Zastavil jsem, vytáhl igelitový pytlík a čekal. Má společnice potřebu dokonala, já ji naučeným grifem sebral do pytlíku, s tím, že ho vyhodím, až potkám některý z k tomu určených odpadkových košů. Kterých je Hvězda plná, ale jen na širokých cestách.

Ještě tam něco očichávala, ale já už se znovu rozběhl, s vědomím toho, že psovi odlehčenému o nepotřebný obsah útrob se poběží ještě lépe než dosud.  Což mi hned dokázala, když mě během pár sekund dohnala. Dalo se očekávat, že vzápětí mě předežene a svůj náskok bude rychle zvyšovat.

Jenže ona svůj záměr běžet rovně po pěšině náhle změnila. V těchto případech se naplno projevuje výhoda tvorů čtyřnohých oproti dvounohým. Čtyřnohý dokáže směr svého pohybu změnit v podstatě na místě, a to klidně i o devadesát stupňů. Naproti tomu dvounohý je k něčemu takovému naprosto nezpůsobilý.

K této náhlé změně směru se Bernardeta rozhodla přesně v okamžiku, když mě dohonila a dostala se na mou úroveň vlevo vedle mě. Pokud by si teď někdo tipl, že tato změna směru mířila doleva, zmýlil by se. Mířila doprava. Tedy napříč přede mnou. Dobračka důvěřivá zjevně přecenila páníčkovu obratnost a bezelstně mu takto ve zlomku vteřiny nastavila osmdesát pět centimetrů vysokou překážku.  

Následoval můj let plavmo, postrádající ovšem jakoukoliv eleganci, zakončený dopadem ani na nohy, ani na ruce, ale jaksi celou plochou přední části mé tělesné schránky na onu lesní pěšinu. Už opuštěnou psem, který vše sledoval z bezpečné vzdálenosti, zato pokrytou změtí různě vyklenutých kořenů od kolem stojících stromů.

Dopad tak byl docela tvrdý a téměř okamžitě jsem ucítil, že si to nejvíc odneslo pravé rameno. Asi o nějaký ten kořen. Otočil jsem hlavu k Bernardetě, která ovšem hleděla kamsi přese mě, jakoby říkala, s tímhle válejícím chlapem nemám já nic společného. Pak jsem pochopil, proč si to odneslo rameno. Logické by přece bylo dopadnout na ruce. Jenže, jak už to při takových pádech bývá, pokud člověk drží v ruce nějaký předmět, drží ho v ní až do poslední chvíle. A u mě tím předmětem byl igelitový pytlík s psími exkrementy.

Začal jsem se, opíraje rukama o zem, neohrabaně zvedat. Přitom jsem zaznamenal, že ruce mám volné, že v nich žádný igelitový pytlík ani jiný obsah není. Když se mi podařilo si sednout, nastalo ohledání místa nehody a vyhodnocení jejích následků. Ty následky se ukázaly tři.

Prvním bylo pochroumané již zmíněné rameno, které znemožňovalo pohybovat dopředu pravou rukou. O jejím zvednutí nemluvě. Druhým byl rozbitý display chytrého telefonu, jehož chytrost v tomto případě selhala a blbec klidně vypadl z náprsní kapsy kdoví na co (pak se ještě pár hodin tvářil, že nebude fungovat, ale nakonec si to rozmyslel).

Třetí následek jsem objevil, až když jsem vstal a uvědomil si velmi intenzívní zápach. Pátrat po jeho zdroji bylo zbytečné. Od límce mikiny až skoro ke kolenům jsem měl rozprostřený obsah igelitového pytlíku, z něhož se mi podařilo udělat aromatickou a velmi kontaktní přistávací plochu.

Bernardeta pořád stála vedle mě a její výraz říkal, co se tu flákáš, budeme snad pokračovat, ne? Já však věděl, že procházka skončila. Jediný utírací prostředek, který jsem v tu chvíli vlastnil, byl kapesník plus poslední čistý igelitový pytlík, který mi zbýval v kapse. Co s tím? To jsou přesně ty situace, kdy by se člověk nejraději zahrabal hluboko pod zem. Koneckonců, tady v lese by to možná i šlo.

Vzpomněl jsem si na brzké jednání s paní ředitelkou. Z nejbližších stromů a keřů jsem začal trhat co největší listy, na které šlo dosáhnout, a s nimi jsem z povrchu svých svršků stíral onen určitě kvalitní biologický materiál. O totéž jsem se střídavě pokoušel dole na pěšině. A pevně doufal, že tudy zatím nikdo nepůjde. Naštěstí bylo dost brzy ráno a tahle pěšina nebyla příliš frekventovaná.

Po nějakém čase bylo jasné, že s dostupnými čistícími prostředky už nic nevylepším. V opětném doufání, že nikoho nepotkáme, jsme se vydali pěšinou zpátky k bráně Hvězdy a odtud k autu. Co nejrychleji, ale poklus už jsem neriskoval. Nehledě na bolest v rameni. Nevím, jak daleko od sebe jsem šířil svůj odér, ale skutečně jsme nepotkali nikoho, kdo by se k zamořenému prostoru přiblížil na nebezpečnou vzdálenost.

Odemkl jsem auto, otevřel kufr a Bernardeta do něj poslušně naskočila. Já si sedl za volant a v tu chvíli jsem ocenil, že zakopne-li člověk při běhu, padá zpravidla dopředu a ne na záda. Teď už se domů dostaneme, zaradoval jsem se. Stačím se umýt, zcivilizovat a vyrazím na jednání. Rameno se snad uklidní.

Pocit uspokojení vyprchal hned poté, co jsem chtěl vsunout klíček do zapalování. Pravou ruku jsem tolik dopředu dát neuměl. Tak jsem se nějak zkroutil, nastartoval levou, předklonil se a zasunul jedničku a rozjeli jsme se. Při řazení dvojky jsem se musel předklonit ještě víc, dost to bolelo, ale dostal jsem ji tam.

O trojku už jsem se ani nepokoušel, a tak jsme celou cestu absolvovali na dvojku. Vzpomněl, jsem si na francouzský film Něžné kuře, kde vrah unese Phillipa Noireta a chce, aby ho dovezl do Španělska. Jenže on neumí řídit, z rychlostí zvládne jen jedničku, a tak na ni celou dobu jedou a za nimi stejně rychle policejní auta se sirénami. Já na tom byl líp. Mohl jsem jet na dvojku a ne až do Španělska. Ovšem on zase určitě nepáchl.

Konečně jsme zastavili před naším domem. Vyhrabal jsem se na chodník, vypustil z kufru Bernardetu, zamkl auto a postavil se k brance. Klíče měly být v levé kapse kalhot. Nějak se mi je vyndat nedařilo. Ovšem ne kvůli omezené hybnosti ruky, protože levá byla v pořádku. V té kapse prostě nebyly. Prohledal jsem všechny kapsy. Včetně pravých. A znova. A ještě jednou. Nervozita přebila bolest, obě ruce šátraly, šátraly, ale nic. Ne, klíče jsem opravdu neměl.

Jako trouba jsem stál před naším domem, do kterého jsem se nemohl dostat, navíc v obavě, že kolem půjde někdo známý a zrovna nebude mít velkou, ale opravdu velkou, rýmu. Vedle mě s tázavým pohledem přešlapoval pes, který opět naprosto nechápal, proč tu zevluji a nejdu dovnitř. Nedá se nic dělat, holka, povídám, musíme zpátky. Zdálo se na výsost jasné, že klíče mi vypadly při pádu ve Hvězdě. Snad tam ještě někde budou.  Až vlezeme do auta, zavolám paní ředitelce, že se moc omlouvám, ale že dorazím později nebo že se domluvíme na jindy. Okamžitě mi však došlo, že nikam nezavolám, protože telefon po pádu na zem a mém pádu na něj trucoval.

Aspoň jsem ze sebe shodil mikinu a hodil ji přes plot do rohu zahrady. Odemkl jsem auto, telefon hodil na sedadlo, kdyby se přece jen umoudřil a začal fungovat.  Otevřel jsem kufr a pokynul Bernardetě, aby do něj naskočila.

Neposlechla. Zato přišla k otevřeným dveřím auta, jakoby si chtěla sednou za volant. Hele, nehraj to na mě, povídám jí, koukej poslechnout a šup do kufru. Máš vroubek, tak se podle toho chovej. 

Ale ona nic. Pořád strkala hlavu dovnitř, dolů na podlážku. Koukni, já chápu, že už se ti tam znova nechce, ale nedá se nic dělat. Kdybys mi neudělala tu myšku, všechno by bylo jinak.

Zase neposlechla. To už jsem ji odstrčil. Ale než jsem ji začal tlačit dozadu ke kufru, podíval jsem se zpátky na podlahu, co ji tak přitahovalo. Ležely tam ztracené klíče.

Jak jsem se vevnitř různě kroutil, asi mi přitom vypadly z kapsy. Ještě snad nikdy jsem Bernardetu tak vděčně neobjímal. Vroubek byl smazán a my se plni optimismu a spokojenosti z tak vydařené ranní procházky vrátili domů.