Kdo to má pořád snášet? (povídka)
Absolvovala tři jednání, jedno lepší než druhé. Skoro sedm hodin dohadování. V hlavě jí ještě hučelo. A před očima se postupně střídali zvlášť vydaření účastníci.
Hlavně ten pozér Vroubek. Nic neřekne normálně, každou větou se snaží ohromit. Na spoustu lidí to platí. Tedy nějaký čas. Než prokouknou, že jsou to jen rétorické exhibice a že z něj ještě nikdy nic nevypadlo. Copak to jeho šéfové neprokoukli? Možná ho posílají schválně, když potřebují, aby se nic nedohodlo. On dokáže spolehlivě každé jednání rozklížit.
Anebo ten blb Mrázek. Ať se jedná o čemkoliv, pokaždé to odvede k tématu kursů a školení. Jak jsou hrozné. Jak jsou nanic. O ničem jiném nejspíš není schopný mluvit. Všichni, kdo ho znají se strachy klepou, aby tohle téma nezmínil někdo jiný. To na něj spolehlivě funguje jako červený hadr. A dopředu už je jasné, co bude říkat, resp. jak bude nadávat.
A což teprve ta fiflena Koláčková. Vždycky přijde o dvě, tři minuty pozdě, když už všichni sedí na svých židlích. Aby měla kompletní publikum. Zadýchaná propluje zasedačkou a provinile se omlouvá, jak to nemohla stihnout, protože musela akutně řešit ty neodbytné zákazníky. Po celou dobu pak neřekne jedinou větu a veškeré úsilí soustředí na zaujímaní volné sestavy poloh za stolem, s cílem dát maximálně vyniknout svému poprsí.
S takovými a jim podobnými musí spolupracovat. Kdo to má pořád snášet? Kdyby jí aspoň povolili přijmout toho nového člověka do oddělení. Mívala pět lidí. Pak čtyři. Teď tři. Práce ovšem neubylo. Zalil ji pocit beznaděje.
Blížila se k zastávce autobusu a těšila se, jak si sedne a bude mít konečně trochu klidu. Při každé cestě z práce se na tuhle chvíli těšila. Vypnula, vypustila všechny starosti a jen bezmyšlenkovitě sledovala z okna ubíhající domy, stromy, auta, lidi. Potom ještě pět stanic metrem, ale to už si většinou nesedla.
A pak doma. Sotva vejde, rozčilí ji manželova taška na zemi v předsíni. Za dvacet let manželství ho to neodnaučila. Už si ho představovala, jak tam zase bude v tom usmoleném triku a teplákách pomlaskávat nad sklenicí piva. Nesnášela tenhle jeho rituál. Otevřít láhev, hodit zátku do koše, nalít si pivo, vysmrkat se, rozložit noviny, pochvalně zamlaskat po každém napití. Dnes vlastně jde na třídní schůzku, takže až ona přijde domů, on už by tam být nemusel. Aspoň bude ušetřená toho rituálu.
Snad nakoupil něco k jídlu, večeři po tom dnešku rozhodně vařit nehodlám, pomyslela si. Že by konečně koupil a vyměnil tu kapající baterii nad dřezem, v to nedoufala. Ani že by opravil plandající dvířka v kuchyňské lince. Oboje mu připomíná už přes měsíc. A pořád nic. Jenže kdo to má pořád snášet? Ještě, že jakžtakž slušně vydělává. Ale ona taky. A co z toho má?
Už stála na zastávce a představovala si, jak si sedne a totálně vypne. A pak najednou, těsně před příjezdem autobusu, viděla přicházet známou postavu. Váchová z účtárny. A je to v háji. Místo, aby v klidu vydechla a jen se bezmyšlenkovitě vezla, bude se muset bavit s touhle ženskou.
Přitom Váchová o to nejspíš taky nestojí, vždyť se znají jen od vidění. Jenže, co se dá dělat, pojedou v jednom poloprázdném autobusu a ani jedna nemůže dělat, že tu druhou nevidí. Budou se nutit do zdvořilostní konverzace a oběma se uleví, až skončí. Jaké je nevlídné počasí, že tenhle podzim za moc nestojí, jak je dobře, že už jedou domů, jak je dobře, že už je zítra pátek. Ach jo...
Pozdravily se, nastoupily do autobusu a sedly si vedle sebe.
"To je dnes nevlídné počasí, viďte?"
"On celý ten podzim za moc nestojí."
"Aspoň, že tu dnešní šichtu máme za sebou."
"Hlavně, že zítra už je pátek. To je hned veseleji."
Scénář skončil a nastalo ticho. Navázala na poslední větu: "Jedete někam na víkend?"
Váchová zavrtěla hlavou. "Kdepak, beru si na víkend domů syna. Z nemocnice."
Pozor, citlivé téma. Něco ale říct musí. "Snad ne nic vážného?"
"Teď už je z nejhoršího venku. Doktoři mě ujistili, že se na to přišlo včas a po chemoterapii že bude všechno v pořádku. Ani nevíte, jak jsem šťastná."
"To vám věřím. Asi jste si prožila těžké chvíle, viďte..." První nenucená věta.
"No jo, to si asi umíte představit." Neuměla si to představit. "S Jakubem, to je můj syn, jsme vlastně už deset let jen sami dva, od jeho tří let. On je moje všechno."
Raději mlčela.
Váchová ale vůbec nepůsobila sklíčeně. "Pro mě je podstatné, že kluk je z toho venku. A že taky budu mít trochu kapacit pro sebe."
"To si určitě zasloužíte..."
"Hlavně musím sama na operaci. Odkládám ji už přes rok a doktor mi hrozně vynadal," usmála se. "Musím už vystupovat. Mějte se hezky."
"Vy taky. Jsem moc ráda, že jsem vás poznala." Taky se usmála. A nepatřilo to jen Váchové.
Jiří Strádal
Jak naše armáda jela na Polsko
Dnes v noci je to 40 let, co z mnoha československých kasáren vyjely kolony tanků, obrněných vozidel a nákladních aut směrem k polským hranicím. S cílem potlačit tamní proces demontáže komunistické diktatury vedený Solidaritou.
Jiří Strádal
Paradoxy naší doby
Náš svět se rychle řítí dopředu a my se mu přizpůsobujeme. A přitom nám ani nestačí docházet, že to, co považujeme za normální, je často docela absurdní. Nahodil jsem jen jednu desítku příkladů. Určitě Vás napadnou další.
Jiří Strádal
Nahlédnutí k novozélandským Maorům
Je to 200 let, co maorští náčelníci po mnoha bojích začali jednat o loajalitě k britské koruně a o svých právech. K dohodě pak došlo. Maory to ale později stálo vysokou cenu. Vypovídá o tom mnoho pomníků a pamětních desek.
Jiří Strádal
Dvakrát na břehu řeky (povídka)
Na břehu téměř vyschlé řeky seděl stařec se svým vnukem. Podél protějšího břehu šla karavana lidí s naloženými vozy. Spíš se trmáceli, než šli. Vyhnuli se opuštěnému mlýnu a pokračovali, než sedící dvojici zmizeli za pahorkem,
Jiří Strádal
Víra, normalizace a Bílá Hora
Současné čtyřsté výročí bitvy na Bílé Hoře se může jevit jako dávná historie, ale není to tak dávno, co jsme tu měli jistou paralelu. Je to náhoda nebo to neseme v genech a máme se toho obávat i v budoucnu?
Jiří Strádal
Příprava na restart České republiky
Z Andreje Babiše se stává politická mrtvola. Vláda vzešlá z příštích voleb asi bude tvořená hodně širokou koalicí, bude muset potlačit vzájemné averze, a nabídnout celospolečensky přijatelnou vizi rozvoje země. Nebude to snadné.
Jiří Strádal
Jak se vede boj o rozum a cit
Stovky milionů let se na Zemi úspěšně rozvíjel život. Když se objevili první lidé, Bůh si je oblíbil a rozhodl se obdarovat je něčím, co žádní tvorové dosud neměli. Rozumem.
Jiří Strádal
Cestování (aspoň) s Google Earth
Cestovat do zahraničí v pandemické době moc nejde. V pohádkách existovaly kouzelné křišťálové koule, v nichž bylo vidět, kam oko normálně nedohlédlo. Do podobné koule můžeme koukat doma na počítači. A cestovat aspoň virtuálně.
Jiří Strádal
Vražda s nepovedenou kopií (detektivní povídka)
Hospoda se nacházela v mizerně osvětlené ulici, na rohu s ještě temnější a užší uličkou. Chodník byl změtí kostek a asfaltových záplat. Jakoby se tu zastavil čas.
Jiří Strádal
Nepodceňujme stařenky a stařečky.
Před 30 lety startovala 90. léta. Rozevírala se svoboda, rozjíždělo se podnikání, otevřely se hranice. A na služební cesty se začalo jezdit na západ. Nejblíž bylo Bavorsko. Z té doby je tento příběh.
Jiří Strádal
Sjednocující a rozdělující se Evropa
Sjednocení Německa v říjnu 1990, jehož výročí si v těchto dnech připomínáme, bylo posledním sjednocením na úrovni jednotlivých států v Evropě. Pak už se evropské země jen rozdělovaly.
Jiří Strádal
Vyznání vlakovým nádražím
Včera jsem tu vyznával sympatie k vlakovému cestování, dnes musím navázat vlakovými nádražími. Některým pořád ještě zůstalo jejich kouzlo. A jsou studnicí zážitků.
Jiří Strádal
Vyznání vlakovému cestování
Zítra to bude 195 let, co vyjel první vlak tažený nikoliv koňmi, ale lokomotivou. Samozřejmě v Anglii. Měl 33 vagonů, vezl asi 450 cestujících a pár tun uhlí. Protože jsem vlakem vždycky rád jezdil, trochu zavzpomínám.
Jiří Strádal
Vyznání starým detektivkám
Minule jsem tu vyznával lásku starým filmům. Musím k nim přidat i staré detektivky. Jejich čtení nás taky vrací do té už zmizelé atmosféry. A navíc trénují logické myšlení. Které náš svět tak nějak pomalu opouští.
Jiří Strádal
Vyznání starým filmům
Dnes je to 80 let, co měl premiéru film Když Burian prášil. Jeden z těch, na které se mohu dívat pořád dokola. A každou scénu si užívám znova. Mám to tak ale se spoustou starých filmů a víc než o ty scény jde o jejich atmosféru.
Jiří Strádal
Jak jsme o vojenské přípravě "posvětili" antichartu
Je září a to kdysi bývalo kromě začátku školního roku i začátkem tzv. vojenské přípravy na vysokých školách. Zahajovala nám dvěma týdny denně od 6.30 ve vojenském prostoru v Motole. Večer jsme pak bývali jak utržení ze řetězu.
Jiří Strádal
Padesát let od smrti Jochena Rindta
Zítra, v sobotu 5. září, to bude 50 let, co se na závodním okruhu v italské Monze zabil 28letý Rakušan Jochen Rindt. Jediný závodník formule 1, který se stal mistrem světa in memoriam.
Jiří Strádal
Idealisté versus pragmatici
Pokud spolupracují, těžko se najde efektivnější kombinace. Pokud na sebe plivou, může plivání přerůst v pandemii. Kam se hrabe Covid. A kam se hrabalo blahé paměti plivání mezi levičáky a pravičáky.
Jiří Strádal
Obloha jako jeviště (fotoblog)
Že se mraky umí stylizovat do map různých kontinentů, zemí a ostrovů, je známé. Ale mraky se umí převtělovat i do bytostí všeho druhu. A ty při tom někdy i ledacos vyvádějí.
Jiří Strádal
Mufloni v Thomajerově nemocnici
Mufloni v areálu pražské Thomajerovy nemocnice jsou velmi oblíbení. Oficiální verze říká, že sem přišli a přicházejí z blízkého Kunratického lesa. Troufnu si nabídnout jinou verzi.
předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
- Počet článků 100
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 773x