Proč se život zrodil právě na Zemi (povídka)

Před několika miliardami let uspořádalo Slunce vesmírnou telekonferenci se svými planetami. Cílem bylo vybrat planetu, na které se má rozvinout život.

"Mé milé planety, prosím o vaši pozornost," zahájilo Slunce konferenci a slavnostně vyprsklo pět miliard megatun TNT svých erupcí. "Musím se rozhodnout, které z vás přidělím prostředky a kompetence pro rozvoj života. Máte nějaké návrhy?"

"To je snad jasné," zahřměl Jupiter, až se sousednímu Marsu roztřásly geomagnetické desky a způsobily několik kráterů velikosti menších planetek. "Já jsem největší, mám nejsilnější gravitaci, největší obvodovou rychlost při otáčení kolem osy, velím armádě devětasedmdesáti měsíců. Já ten život ukočíruju."

"Trocha skromnosti by ti Jupitere neuškodila," opáčilo Slunce. "Se životem nemůžeš jednat jako s nějakým zbloudilým asteroidem. Ty bys ho jen ponižoval a šikanoval, takže by se nerozvinul dál než do mizerných bakterií. Které by si od tebe navždycky nesly trauma domácího násilí a byly by z nich pěkně zlé bestie. Kdepak. Má někdo další návrh?"

"Já o život nestojím, mě vyhovuje být single," zazářil prstencem Saturn. "Kromě toho se chystám na soutěž o miss mléčné dráhy a nechci si zkazit postavu. Ale můj soused Uran je takový pěkně urostlý, ne sice jako Jupiter, ale má jemnější způsoby. Ten by život dobře vychovával."

"Kdyby se mě Uran býval víc držel a neměl spády toulat se v dálkách, tak klidně," řeklo smutně Slunce. "Ale on pořád mlel něco o svobodě a poznání a teď to má. Je ode mě daleko a má tam takovou zimu, že se mu v ní žádný život neurodí."

"Mě to vyhovuje," ozval se Uran. "Chládek, vyhlídka do vesmíru, v klidu si tu přemítám o jeho rozpínání. A snažím se propočítat, kdy už bude nekonečný. Dejte mi pokoj s nějakým životem. Kdoví, co by z něj třeba vzešlo."

"I ty voajére," zachechtal se z ještě větší dálky Neptun. "Jen jestli ty tvoje vyhlídky nemíří spíš na některé sličné hvězdičky. Ale nic proti tomu. Jinak já jsem taky pro svobodu. Víš Slunce, ty to s námi myslíš dobře, ale my tady na konci tvé soustavy holt nejsme na to držet se máminy sukně. Možná tak půl miliardy let bych to vydržel. Ale pak už v žádném případě." Znova se zachechtal. "Teda nevím, jak náš kolega levoboček..."

"To si vyprošuji," vypískl z dálky Pluto. "Jsem regulérní planeta sluneční soustavy."

"Hele, Slunce," ušklíbl se Neptun, "Pluto by možná o ten život stál."

Jupier si znechuceně odplivl, až se mu pár menších měsíců na několik milionů let zalilo jakousi odpornou plazmou. "To snad nemyslíš vážně!"

"To byl vtip, Jupitere," chechtal se Neptun už na celé kolo.

"Tak dost!" rozkřiklo se Slunce a zlostně vyprsklo skoro deset miliard megatun TNT. "Jste nezodpovědná banda! Prosím seriózní návrh. Jinak už rozhodnu bez vás."

"Myslím, že rozvoj života by se měl svěřit planetě, která je blízko tvému teplu a světlu, Slunce," pravil Mars. "Tedy Merkuru nebo Venuši."

"No jo, největším šplhounům!" neodpustil si Jupiter.

"Tak dost, Jupitere," reagovalo Slunce. "Děkuji za návrh Marsi. Ale na Merkuru a Venuši je toho tepla pro život právě až moc."

"Tak tedy Země," měl Mars jasno. "Ta má všechno tak akorát, ne? Co ty na to, sousedko?"

Země ovšem zrovna špásovala se svým Měsícem a snažila se o jeho částečné zatmění, takže nedávala pozor. "Co, co, děje se něco?" zmateně koktala.

"Šikovná, ale nepozorná. Jako vždycky," konstatovalo Slunce. "Ale to teď skončí, milá Země. Dostaneš kompetence pro rozvoj života. A věř mi, že to nebude žádná sranda. Pořádně se zapotíš. Bereš to?"

"Jasná zpráva," zavýskla Země. "Já to s tím životem pěkně roztočím. To budete čučet."

"Vždyť je mrňavá!" nedal si pokoj Jupiter. "Kolik se toho na ni tak vejde? Co když se jí tam ten život přemnoží?"

"Pro tyhle případy nabízím ubytovací prostory," nabídl se Mars. "Jestli ti živoťáci budou trochu šikovní, přilítnou na mě a tady se jich vejde skoro tolik, jako na Zemi." 

"Díky, Marsi. Ale musíš být opatrná, Země," starostlivě pravilo Slunce. "On ti ten život může nadělat taky pěknou rotyku. Nikdy nevíš, co ty jeho nositele napadne. A budeš si toho muset hodně nastudovat."

"Jen žádný strach, já to dám," smála se Země. "A jestli nějací živoťáci budou dělat brajgl, políčím si na ně a oni toho buď nechají, nebo na to dojedou," měla Země jasno a pokračovala v hrátkách s Měsícem.