Knihovna (halucinování o věcech kolem nás)

Halucinoval jsem tu nad židlí, stolem, skříní, postelí a naposled nad křeslem. Je-li křeslo nábytkovým aristokratem, pak je knihovna jeho studnicí moudrosti.

Navazuji na článek https://stradal.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=755256

Knihovna má totiž duši. Celému bytu a jeho obyvatelům neustále připomíná, že homo sapiens, na rozdíl od svých evolučních předchůdců, nejen materiálními statky živ jest. Samozřejmě může ve svém nitru přechovávat i výtisky obsahu brakového, ale tím jen projevuje, že její duše je citlivá, chápavá a tolerantní. Stejně tak má pochopení i pro estetické cítění svých lidských společníků, kteří mnohé kousky na jejích policích vystavují spíš jako nábytkovou dekoraci než jako skutečnou duševní potravu.

Knihovna taky umí rozjitřit naše city, když nám podsune knížku, kterou jsme kdysi dostali od někoho jako dárek. Tedy, vzpomeneme-li si, od koho. Vzpomínka na dárce či dárkyni pak může mít silnější emotivní dopad, než vlastní počtení.

Knihovna ovšem má i smysl pro škodolibý humor a občas nás zlomyslně nechá hledat knížku, o níž jsme přesvědčení, že v ní někde musí být. Hledáme, hledáme a pořád nic. Nakonec nám buď přece jenom napoví anebo jen zarytě mlčí a my nenajdeme nic. Až pak nám třeba dojde, že příslušnou knížku jsme kdysi někomu půjčili a jak se to občas stává, ke vrácení nedošlo. Takže knížka už obývá nějakou úplně jinou knihovnu. Knihovny jsou v tomto směru adaptabilní.

Knihovna má taky vzácný dar vrátit nás do dětství. To když v ní narazíme na knížku, kterou jsme četli před řadou desetiletí. Najednou se nám obsah i postavy z dávno čtené knížky vybaví, jako bychom ji četli před měsícem (což se často u knížky, kterou jsme před měsícem rozečtenou odložili, nepodaří). S těmi postavami a dějem se tak plynule bez překážek dostaneme do věku, kdy jsme ji tenkrát četli, jakoby těch několik desetiletí mezitím neexistovalo.

Knihovna však může nejen vracet do dětství, ale i nabízet cíl pro stáří. Lidé sdělující, že už nebudou pracovat, ale jen si užívat důchodu, na otázku, co vlastně s tou spoustou času budou dělat, někdy odpovídají "mám doma spoustu nepřečtených knih". Představa sezení v křesle, s knížkou v ruce, s knihovnou v zádech, s kávou či čajem na stolku, bývá lákavou představou poklidného sklonku života.

Knihovny mají nejen duši, ale díky rozmanitosti svých podob si je můžeme i přímo personifikovat. Například takto:

Elegantní intelektuálka - své knihy má za prosklenými dvířky.

Tajemná dáma -  své knihy má za neprůhlednými dvířky.

Dáma s minulostí - její knihy zaplňují starožitný etažér.

Fotogenická slečna - její knihy stojí na polici zavěšené na zdi.

Kamarádka, se kterou je vždycky o čem se bavit - její knihy obývají otevřenou regálovou stěnu.

A příště budeme šlapat po koberci - na adrese https://stradal.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=755353