Vyznání starým detektivkám

Minule jsem tu vyznával lásku starým filmům. Musím k nim přidat i staré detektivky. Jejich čtení nás taky vrací do té už zmizelé atmosféry. A navíc trénují logické myšlení. Které náš svět tak nějak pomalu opouští.

Odvíjejí se ve zjednodušeném pěkně strukturovaném světě. Asi jako když jsme se ve fyzice učili různé mechanismy a jejich silové či pohybové zákony, které ovšem platily jen za ideálních podmínek se stoprocentní účinností. Což v praxi nikdy neexistovalo. Ale na těch zjednodušením jsme ty mechanismy pochopili.

Se starými detektivkami je to podobné. Ovšem oproti fyzice mají svůj osobitý šmrnc a poezii. Jsou to vlastně pohádky pro dospělé. Krásné jako ty dětské. Včetně toho vítězství dobra nad zlem.

Dobro tu místo třetirozených princů či hloupých/chytrých Honzů představují velcí detektivové. Prostředím jsou exteriéry a interiéry pro nás neskutečně poklidných a tak nějak homogenních měst a venkova, samozřejmě včetně velkolepých panských sídel. Žádné divoké přestřelky a honičky, krev maximálně v podobě drobných fleků na svršcích v tichosti spočinutých obětí.

U mě vede prostředí i detektivové britské provenience. Včetně toho s belgickým původem, Hercula Poiota. Včetně dámy s velkým D, slečny Marplové. Zkrátka Agatha Christie je šampiónka. Ale i takový Lord Peter Wimsey od Dorothy Lucy Sayersové, či inspektor French od Freemana Willse Croftse, jsou úžasnými reprezentanty anglických detektivek z té doby. A nesmím zapomenout na jejich viktoriánkého předchůdce Sherlocka Holmese.

Skoro všichni je známe. Mnoho desítek let, prakticky už celé století (Holmes ještě déle) dávají lidem po celém světě možnost sednout si s nimi do křesla, popít kávu a přenést se do staré dobré Anglie. I do jejích idylicky působících kolonií.

Stejně jako známe našeho inspektora Klubíčka s jeho trochu otravným kámošem redaktorem Maurinem. Prvorepublikovou atmosféru nám tento milovník posezení s kávou a dýmkou zprostředkuje velmi příjemně.

Ve čtyřicátých a padesátých letech se těmto hrdinům objevují vydatní konkurenti. Jejich svět už je trochu složitější a někdy ani to dobro úplně na celé čáře nevyhraje. Ale šmrnc a poezie pořád zůstávají. A vlastně jsou ještě osobitější.

S tehdejší Paříží nás důvěrně seznamuje zachmuřený znalec lidských duší i dobrého jídla a pití, komisař Maigret. Připít si s ním calvadosem v nějakém malém baru pod Montmartrem by musel být zážitek.

A současně přichází zámořská invaze. Tam už občas hlavni hrdina dostane po čuni, nějakou tu ránu i sám rozdá. Ovšem pořád ve snesitelných mezích. Phill Marlowe je v tomhle asi největší kabrňák (i když jeho průpovídky už mi občas lezly na nervy). Mým největším oblíbencem z téhle kalifornské partičky je ovšem Lew Archer od Rosse MacDonalda. A pak je tu samozřejmě taky partička Gardnerova, jíž vévodí Perry Mason (někdy na mě tedy působil trochu moc svazácky, ale to jsem vstřebal), Doug Selby a svérázové Berta Coolová a Donald Lam. A pak ovšem i Nero Wolfe a Archie Goodwin.

Nechci tím říct, že dnes už se dobré detektivky nerodí. Určitě ano a je jich mnohem víc než tenkrát. Ale snaha o objektivní zobrazení společnosti, o co nejvykreslenější práci moderní policie, a často i o co nejbombastičtější typy vražd a jiných zločinů, se zvláštní oblibou v sériových vrazích, dělají z někdejších detektivních dílniček hotové krimifabriky. Hlavně v televizním či filmovém provedení. Což neznamená, že je to špatně a že se to spoustě lidí nelíbí. Jen ten šmrnc a poezie už tam moc nejsou.

Zvláštní kapitolou pak je obliba tzv. skandinávských krimi. Samy o sobě jsou často výborné. Ovšem jejich zahraniční klony bývají už dost děsivé. Včetně českých, ztvárněných v televizních seriálech. Přijde mi, že detektivní zápletky jsou v nich druhořadé, primární jsou hlavně vztahy a rodinné životy hlavních hrdinů. Ti jsou většinou (až na nezbytné přihlouplé kariéristy) kvalitními kriminalisty, taky ovšem naprostými životními ztroskotanci (což jsou zpravidla i ty jejich skandinávské vzory). Jsou to vlastně takové telenovely s přilepenými krimipříběhy. Anebo reminiscence na Dietlovy seriály z pracovního prostředí, jen převlečené do kabátu globálního kapitalismu s mafiánskými rukávy.

Měl-li bych to znovu přirovnat k fyzice, řekl bych, že dřív to bylo něco jako fyzika Newtonovská (které jsme většinou rozuměli), zatímco teď je to něco jako fyzika kvantové mechaniky (které většinou nerozumíme). Tehdy byli detektivky hlavně o jednotlivých lidičkách, dnes jsou hlavně o lidské společnosti. A většinou v pěkně temném zabarvení.

Na druhou stranu, jedno je jisté. Detektivky mohou měnit své pojetí, ale dokud nevymře lidstvo, nevymřou taky. A to je dobře.