Vyznání vlakovému cestování

Zítra to bude 195 let, co vyjel první vlak tažený nikoliv koňmi, ale lokomotivou. Samozřejmě v Anglii. Měl 33 vagonů, vezl asi 450 cestujících a pár tun uhlí. Protože jsem vlakem vždycky rád jezdil, trochu zavzpomínám.

Říká se, že nejhezčí pohled na svět je z koňského hřbetu. To jsem zkusil jednou a mé soustředění, abych na tom hřbetu zůstal, zcela pohltilo jakékoliv výhledy na svět. A tak je pro mě nejhezčí pohled na svět z vlakového okna. Jet vlakem a sledovat ubíhající krajinu, to mě od dětství po celý život naplňuje příjemně vzrušujícím pocitem.

Nevím, fungovalo-li by to tak všude na světě, ale v těch několika zemích, kde jsem vlakem jel, určitě ano. Nicméně česká krajina se vší svou pestrostí nastavuje vysokou laťku. Obzvlášť v případech, kdy je vlakem upachtěná místní lokálka a člověk nejenže vnímá tu krásnou krajinu, ale stává se jakoby její mobilní součástí.

Přičemž mu to občas může spustit fantazii a snění a je součástí nejen té krajiny, ale i jakéhosi jiného vesmíru. Například vézt se v 70. letech v Posázavském pacifiku a přitom trochu snít, octli jste se ve světě, který měl k americkému středozápadu blíž než k normalizačnímu Československu.

Železnice vznikla v Anglii. Při tamní jízdě vlakem mi přišlo, že anglická krajina je vlastně velmi podobná té české. Akorát, že jejich zeleň je jaksi zelenější než ta naše. Což je ovšem vykoupeno častým deštěm. Ta jejich krásná zelená je navíc doplněná roztomilou červenou na domcích v městečkách, jejichž nádražími vlak projíždí. A krajina je navíc ozdobená četnými stády krav a koní. Což je ještě výraznější v rovněž krásně zeleném Irsku.

Angličané jsou národem hromadné dopravy. Takže i lidé dost dobře situovaní tu cestují metrem, autobusy a vlaky. Většinu osazenstva vlaku proto netvoří mládež, důchodci a spíš chudší vrstvy jako ve většině kontinentální Evropy, ale naopak jste tu ve společnosti mnoha ctihodných dam a gentlemanů.  

I tyto ctihodné dámy a gentlemani musí však často absolvovat poněkud nectihodné okamžiky, pokud vyjíždějí z některého londýnského nádraží. Nad halou je několik monitorů se seznamem odjíždějících vlaků a jejich časů, ovšem číslo nástupiště tam chybí, resp. objeví sotva tak tři minuty před odjezdem. Pod těmi monitory stojí davy lidí, jejich vytřeštěné oči zírají na řádek s vlakem, kterým chtějí odjet, jen občas se na zlomek vteřiny sklopí k ciferníku hodinek. Když se konečně u nějakého řádku číslo peronu objeví, z davu příslušná část lidí vyběhne a řítí se halou k vlakům.

Možná je cílem tohoto tréninku nervové soustavy, aby Angličané i v dnešní době zůstali těmi klidnými gentlemany, které nic nevyvede z míry. Každopádně se u toho chovají velmi důstojně, nerozčilují se a i případná zpoždění přijímají s ledovým klidem.

Jinou, ovšem taky nádhernou krajinu, nabízí vlaková cesta Itálií. Zejména Toskánsko a Umbrie. Malá i větší města posazená na apeninských kopcích, často uvnitř zachovalých hradeb, přičemž téměř z každého se tyčí nebývalé množství věží místních kostelů a hradů. A to vše je obklopené sady a vinicemi. Člověku se přímo vnucuje doplnění obrazu o kavalíry na koních, kteří tam jedou dobývat srdce krásných dam…

Něco jiného je pak jižní Itálie. Zdá se, že Římem prochází hranice mezi „bohatou“ a „chudou“ Itálií. Městečka působí velmi omšele, všude je vidět nějaké harampádí a binec; někdy jsem měl pocit, že vlak projíždí skládkou. Všude visí prádlo; nevím je-li to tím, že ty ženské jsou tak čistotné a pořád perou, anebo tím, že mají doma kupu dětí, které se pořád hrabou v tom binci venku a proto jsou věčně špinavé.

Krajina je sice pahorkatá, ale dost obdělávaná, jsou tu nekonečné vinohrady a plantáže olivovníků a dalších ovocných stromů. Nejsou tu vesnice. Buď vidíte ona zmíněná omšelá městečka anebo ještě omšelejší samoty. Před nimi obvykle stojí nějaká stoletá fiatka a do širého dalekého okolí se rozprostírají (i přes určitě velká místní sucha) zřejmě docela úrodné latifundie. Jsme v Kalábrii.

A z druhé strany je moře. Ale to moře, to je sen každého plážového povaleče. Nekonečně se táhnoucí úzké pláže, na nichž tu a tam stojí zaparkované auto (většinou opět nějaká stoletá fiatka), tu a tam postavený stan a tu a tam se někdo koupe. Ale opravdu jen tu a tam, takže tady prostě máte pláže a moře sami pro sebe. A tenhle obraz se táhne možná takových dvě stě kilometrů, po nártu italské boty až k její samotné špičce (je pravda, že tyto moje vzpomínky jsou asi 20 let staré, možná už to tam teď taky ovládá průmysl cestovního ruchu, nevím).

Mezi špičkou boty a Sicílií je Messinská úžina, tedy moře, a po moři, jak známo, vlak jezdit neumí. Takže přepravu tu zajišťují obří trajekty, do jejichž útrob se natěsnají mimo jiné i vlaky. Přijedete na nádraží, vlak se chvíli drcá dopředu a dozadu a zase dopředu a zase dozadu a najednou zjistíte že už nejste ve volném prostoru nádraží, ale v něčem, co vypadá jako hangár nebo depo. Vlak se přestane kodrcat dopředu a dozadu, ale stojí, a když stojí už nějakých deset, patnáct minut, začnete být netrpěliví, proč že se tak dlouho nehýbete. Což je ovšem váš omyl, protože vy se hýbete, jenže o tom nevíte, jelikož se nehýbe váš vlak ale váš trajekt, který už dávno pluje messinskou úžinou a vy to vůbec neregistrujete.

Po chvíli ale registrujete zvyšující se teplotu a horší dýchatelnost vzduchu, potom už i ti jinak strašně ukecaní Italové kolem vás zmlknou, spáči přestanou spát, všichni jen mlčky sedí, třeští oči a po tvářích jim stékají pramínky potu. Včetně vás. Trvá to asi hodinu, pak se vlak zase začne drcat dopředu a dozadu, a najednou je víc světla a čerstvější vzduch, Italové začnou brebentit a vy jste zase na normálním na nádraží. Ve městě Messina.

Pak vlak opustí Messinu, a podobně jako v Kalábrii si to mašíruje podle moře. Ovšem s tou změnou, že z pahorkaté krajiny Kalábrie se stává krajina hornatá a tyto hory se zařezávají hluboko do moře. Jsou to občas úchvatné scenérie, když se přímo z moře tyčí až několik set metrů vysoké většinou skalnaté vrcholy. Je to ovšem na úkor pláží.

A touhle sicilskou krajinou jede váš vlak, vy sledujete moře a všechny ty skály; pokud zrovna projíždíte nějakým městečkem, tak i ten binec a rozvěšené prádlo a stoleté fiatky; a celou tu dobu, prakticky přes celé východní pobřeží Sicílie, po pravé straně vidíte protáhlý, na první pohled nízký, téměř rovnoramenný trojúhelník, z jehož vrcholu se pořád line obláček kouře. Etna. Je to, jako když sledujete Měsíc. Vypadá malý a přitom je veliký. Vypadá blízko a přitom je daleko. Jdete mu naproti a on je pořád stejně vzdálený. Jdete vedle něho a on je pořád ve stejném úhlu. S Etnou je to podobné. Ovšem měsíc se pořád usmívá. Etna se umí ošklivě rozzlobit.

Když už jsme na jihu Evropy, působivou cestu vlakem jsem měl to štěstí absolvovat taky ve vnitrozemí Peloponésu, v zemi, která se příznačně jmenuje Arkádie. Z okna vlaku se tu lze kochat pohledy na ohromně rozlehlá panoramatická údolí s mimořádně interesantním porostem. Jsou to vlastně jehličnaté lesy tvořené nízkými košatými piniemi, mezi nimiž se do velké výšky tyčí štíhlé cypřiše. I když slovo les není zrovna výstižné, je to všechno dost řídké, takže to spíš připomíná lesoparky. Ovšem lesoparky na ploše stovek čtverečních kilometrů, což spolu s jejich hornatým rázem a občas trčícími skalami vypadá opravdu půvabně.

Velmi osobitá je taky vlaková jízda francouzskou Riviérou. Krajina tvořená z jedné strany klikatým mořským pobřežím a z druhé strany vyprahlými provensálskými stráněmi člověku nedává příležitost začíst se do knížky, ani dělat jakoukoliv jinou činnost, než obdivně zírat z okna střídavě na jednu a na druhou stranu a mezitím sledovat při příjezdech na mrňavá nádraží názvy městeček. Ty názvy totiž znějí velmi romanticky a lákají k vystoupení ven. Posuďte sami: Les Arcs, Antibes, Saint Raphael, Villefranche-sur-Mer, Beaulieu-sur-Mer… A jiná. A pak samozřejmě ta nejznámější mezi nimi: Nice, Cannes a Monaco.

Než jsem se na tuto trasu dostal, měl jsem za sebou jízdu údolím Rhony, což taky nabízelo úchvatné pohledy z okna. Strávil jsem je v kupé se dvěma kosovskými Albánci, otcem a synem, jedněmi z těch mnoha tisíců uprchlíků z válkou tehdy zmítaného Kosova. Potáceli se Evropou sem a tam, v naději, že se jednou budou moci vrátit do svých zničených domovů.

A to mě přivádí k vlakovým pasažérům.

Nastoupíme-li do vlaku u nás, procházíme chodbičkou a hledáme co nejvolnější, pokud možno úplně prázdné kupé. Není tomu tak všude. Například v Rumunsku jsme zažili, jak lidé naopak vyhledávají kupé s lidmi, přisednou, dají se hned do řeči, časem vytáhnou lahvičku a jsou jako dávní přátelé. Tedy nevím, je-li to tam pořád, tahle vzpomínka je ze 70. let. A raději se nebudu zmiňovat o hygienických podmínkách, které tam tehdy byly.

Z těch dřevních dob mám taky vzpomínku na cestu vlakem z Polska v onen dramatický 21. srpen. 1968, kde po koleji vedle nás vlaky převážely polské tanky, což mě mj. inspirovalo k jedné povídce, kterou jsem loni 21.8. napsal do blogu. Na téhle cestě bylo nejsilnější právě to lidské společenství nás Čechů ve vlaku, sdílený strach a nejistota, co nás čeká doma, stejně jako sdílená naděje, když jsme po přejezdu hranic na prvním nádraží viděli na nádražní budově viset čs. vlajku a obrovský nápis "smrt okupantům".

Mnoho vlakových cest i poznaných lidí mi dalo Slovensko. Bohužel paměť je děravá kategorie.

Určitě nejdelší moje tuzemská vlaková jízda vedla na služební cestu do Prešova (bylo to ještě v dobách ČSSR). Současně se vyznačovala tím, že poprvé a naposled v životě jsem jel lehátkovým vozem. V kupé, do něhož jsme měli místenky, byla nad sebou tři lehátka, my jsme byli s kolegou Milanem dva. Pak přišla nějaká starší paní a mávala místenkou, že je to její kupé. Zavolali jsme průvodčího, ten to začal řešit, ale nic nevyřešil, paní se tvářila, jako že za to můžeme my, ona přece má svou místenku, průvodčí odešel a paní nezbylo než vzít na vědomí, že noc stráví s námi. Bylo samozřejmostí, že jsme jí nabídli nejspodnější lehátko. Milan ležel nad ní, já úplně nahoře, což v praxi znamenalo, že strop byl sotva půl metru nade mnou.

To by tolik nevadilo, horší bylo příšerné vedro. Můj nesmělý dotaz, zda by nevadilo trošku pootevřít okno, paní rezolutně odmítla, protože „má průdušky“. Usnout v tom vedru a vzduchu pod stropem se zdálo nemožné. Tak jsem pro to udělal jediné, co šlo. Svlékl jsem se na Adama a deku použil jen symbolicky, otočil se tváří ke stěně kupé a do prostoru tak svítilo mé pozadí (světlo v kupé zhasnout nešlo). Doufal jsem, že paní v noci nebude vstávat, aby jí mé zrcadlo náhodou nepřivodilo šok. Nakonec to dobře dopadlo – já usnul a paní tu noc přežila.

Z cesty ze Slovenska je i relativně nedávná vzpomínka na jednu Ukrajinku, která se mnou seděla v kupé. Nějak jsme se dali do řeči, ona žila u nás už dlouho a časem se rozpovídala o životě na Ukrajině. O tamních poměrech, životní úrovni, všude prolezlé korupci a já nevím o čem všem. A několikrát mi přitom opakovala větu, kterou svůj dnešní článek ukončím: Važte si toho, jak se tu máte, jak to tu vypadá a jak vám to tu funguje.

Zítra, tedy už přímo v den onoho vlakového výročí, budu pokračovat vzpomínáním na zážitky tentokrát z různých nádraží.