Vyznání vlakovým nádražím

27. 09. 2020 1:04:36
Včera jsem tu vyznával sympatie k vlakovému cestování, dnes musím navázat vlakovými nádražími. Některým pořád ještě zůstalo jejich kouzlo. A jsou studnicí zážitků.

V době vandrů pro nás nádraží často představovalo poměrně luxusní hotel. Noc v odstaveném vagonu sice trochu kazilo riziko odhalení a následných problémů s nádražní policií, nicméně pořád to bylo vícehvězdičkovější ubytování než některé jiné varianty. K odhalení nikdy nedošlo, ale problém s nádražní policií se nám jednou přece jen nevyhnul.

Bylo to v Prievidze, když jsme si pozdě večer vyzvedli v úschovně zavazadel svoje batožiny. „Ruky dajte hore“, tak zněl povel příslušníka nádražní policie, který se tu najednou se svým kolegou odkudsi vynořil. I dali jsme ruky hore, zatímco ruky jednoho policisty šmejdily naučenými pohyby známými z každé druhé detektivky po našich znavených tělech, a ruky druhého se držely blízko opasku, o němž už si nevzpomínám, zda byl proklatě nízko, každopádně pouzdro s armádní pistolí se na něm výmluvně pohupovalo.

„A teraz vyndajte všetko z batožin!“ To byl druhý povel. Fajn, za malou chvilku byla podlaha obložená konzervami a zmačkanými použitými i nepoužitými haderstvy, takže vzduch se zaplnil pestrými výpary.

Nicméně uniformovaní pistolníci byli touto směsicí plechovek, textilií a pachů uspokojeni a přešli do otcovského tónu. „My vieme, že ste slušný chaláni (najednou). Ale tuna neostávajte. Prievidza je město s najvetšou zločinnosťou v Československu (psal se rok 1975). Pred hodinou tu taký dvaja ako vy, zastrelili človeka.“

Povzbuzeni skutečností, že jsme byli považováni za vrahy a zejména tím, že vrazi tu možná někde pobíhají, jsme vyrazili do noční periférie tohoto tehdy hornického města, do něhož nás osud zavál celkem náhodou, když jsme si ho při plánování našeho slovenského autostopového vandru prstem po mapě vybrali jako místo „kontrolního“ srazu. A protože naši kamarádi do Prievidze ještě nedorazili, šli jsme spát. Zalezli jsme za tím účelem do tlustých betonových skruží povalujících se nedaleko nádraží, kolem štěkali psi, jinak ale ticho, střelba žádná, noc ovšem stejně nic moc. Dopoledne kamarádi dorazili a tak jsme, aniž bychom se dověděli rozřešení vraždy, Prievidzu opustili.

Nádraží, které se pro mě stalo dokonce několikadenním hotelem, je v Přelouči. Bylo to na vojně. Vyslali mě s jedním řidičem do tamních vojenských dílen pro nákladní auto, které tam před tím poslali nepojízdné vlakem do opravy. My s ním, již opraveným, měli přijet do našich domažlických kasáren.

V dílnách nám ale řekli, že žádné auto z Domažlic k nim nedorazilo. Zkrátka se ztratilo někde cestou po republice. Týden jsme se tam potloukali, vždy jeden jel domů, druhý hlídal, jestli auto nedorazí nebo jestli nás někdo nebude shánět, přičemž jsme se museli v těch dílnách dvakrát denně hlásit (kdyby se zjistilo, že jsme z Přelouče odjeli, byla by to v podstatě dezerce). Ten z nás, který tam zůstal, v noci spal v čekárně na nádraží a protože to bylo v zimě, vysedával po místních hospodách.

Jednou v noci do čekárny vlítla místní vojenská "lítačka" hledající nějakého od nich zběhlého vojáka. Já tam chrněl ve spacáku na lavici, kanady postavené na zemi, no vysvětlování nebylo zrovna příjemné.

K dramatičtější scéně tam však došlo v místní hospodě, kde jsme se potkali se dvěma vojáky, kteří do těch dílen přivezli k opravě až ze Slovenska obrněný transportér. A vzhledem k chaotickému fungování naší lidové armády se tam taky ocitli nějak bezprizorní. Oni ovšem nebyli obyčejný doprovod jako my, ale ozbrojená stráž. Pochopitelně vyzbrojená samopaly. A opili se takřka do němoty. Místní opilci si pak hráli s jejich samopaly, ostré náboje se válely po zemi, raději nedomýšlet, co se mohlo stát.

Nádraží spojené s vojnou, to pro mě samozřejmě bylo hlavně to domažlické. Mělo dva póly. Ten kladný, tedy velmi kladný, nabylo pokaždé, když jsem z něj odjížděl domů. Ten záporný, tedy velmi záporný, nabylo pokaždé, když jsem se do něj naopak z domova vrátil. Lékem na snížení vstupní kasárenské deprese pak posloužily hospody šikovně umístěné na cestě z nádraží do kasáren.

Vlak z Prahy do Domažlic obvykle pokračoval dál na západ. V kasárnách jsme byli sice kousek od oněch imperialistických hranic, o tom, co je za nimi jsme však mohli leda tak snít. Tak jsme si k tomu přičuchli aspoň tím, že jsme jezdili vlakem, který končil na mnichovském nádraží a kterému jsme tak neřekli jinak než Mnichovák.

Leč netušil jsem, že o dva roky později, se nám s kamarádem Jirkou podaří na několikátý pokus (s protekcí jednoho strýčka) získat onen v komunistickém Československu tolik vzácný papír, zvaný devizový příslib. A že nakonec mezi nádraží, kde strávíme noc, se zařadí i to mnichovské.

Po příjezdu nádraží jsme si batohy a stan jsme uložili do úschovných schránek a celý den strávili v Mnichově. Jirka měl zrovna narozeniny, tak jsme je večer oslavili pivními tupláky a krátce po půlnoci jsme dorazili v povznesené náladě zpět na nádraží. Naše kroky hned vedly do té části, kde se nacházely schránky se zavazadly. Chtěli jsme si je vyzvednout, městskou dopravou dojet na kraj Mnichova a někde za městem přespat a ráno pak stopovat směrem na Salzburg, kam jsme měli namířeno. Skutečnost, že si přes ta piva pamatujeme kódy schránek, nás uspokojila natolik, že jsme nepočítali se žádnou překážkou, která by nám mohla ve vyzvednutí zavazadel zabránit.

Což byl omyl. Tou překážkou byl čas, hala se schránkami se totiž o půlnoci uzavírala. Naše nedůstojné počínání za mřížemi beznadějně zavřené haly se asi dalo vyjádřit klasickým veršem Jak lvové bijem o mříže. Učinili jsme dokonce marný pokus o přemluvení zdejší nádražní policie, aby to otevření nějak zařídili, což bylo vzhledem k počtu promile alkoholu v naší krvi dost opovážlivé.

A tak se stalo, že jsme se ocitli bez ničeho jen v košilích s krátkými rukávy, uprostřed chladnoucí noci v už vylidněném Mnichově. Hospody většinou zavřené, my ospalí, unavení, s pomalu naskakující husí kůží, s přicházející kocovinou a s pár markami v kapse. Řešení, které se nabízelo, byla čekárna na nádraží. Její osazenstvo však představovali v tuto hodinu bezdomovci a narkomani značně odpudivého zevnějšku i zápachu, které tam policie tehdy kupodivu tolerovala. To prostě nešlo.

Bloumali jsme opuštěnou nádražní halou, nakukovali do jejích zákoutí, nenápadně zkoušeli otevírat dveře, a poočku přitom sledovali, zda nás nepozorují policisté. A pak se před námi najednou objevil jakýsi východ s dveřmi, které otevřít šly. Vpluli jsme dovnitř, chvilku v pološeru bloudili, až jsme stanuli před pater-nosterem. Před jezdícím pater-nosterem! Což bylo překvapivé a lákavé pozvání.

Nevím, do kolikátého patra jsme vyjeli. Kdesi jsme vystoupili, bylo rozsvíceno, nikde ani živáčka, jen dlouhá chodba zřejmě s kancelářemi a před nimi lavice. Takové, co bývají v čekárnách. Nevím, na co lidé mohou čekat před kancelářemi v administrativní budově nádraží, ale to se nejevilo v tu chvíli podstatné. Možná se tam nacházely i jiné úřady, než ty nádražní. Důležité bylo, že jsme byli v teple a ty lavice představovaly při troše fantazie téměř ideální lože.

Takže jsme se nakonec docela slušně pár hodin prospali. V časných ranních hodinách nás vzbudilo šramocení uklízečky, kterou jsme naštěstí slyšeli dřív, než ona viděla nás, takže jsme mohli včas zmizet zase v pater-nosteru a nezpůsobit jí šok. To už byla otevřená hala se schránkami s našimi zavazadly, takže naše anabáze na mnichovském nádraží mohla být šťastně ukončena.

Asi nejroztomilejší nádraží, které jsem viděl, bylo ve městě Nafplio na jihovýchodě peloponéského poloostrova. Mimochodem nádherné městečko, navíc se skalnatým pobřežím pod byzantskými pevnostmi. To už bylo v době, kdy se cestovat mohlo normálně. Nádraží v Nafpliu se sestává z parní lokomotivy a tří vagonů. První vagón je čekárna, druhý vagón kavárna a třetí vagón kancelář pana přednosty s okénkem pro prodej jízdenek. Stařičká lokomotiva, do které se dá normálně nastoupit a sednout na místo strojvůdce, to dekoruje.

Když už jsem v Řecku, musím zmínit poněkud kuriózní stopařský zážitek. Ale pozor, nešlo o stopování auta, nýbrž o stopování vlaku. Bylo to v centrální části Peloponésu, zemi s krásným názvem Arkádie a s tomu odpovídající krajinou. Od jednoho železničáře jsem měl jízdní řád, jen takový notýsek, samozřejmě psaný řeckou abecedou. U stanice, z které jsem měl odjíždět, byla hvězdička. Co hvězdička znamená, jsem v řečtině pochopitelně nevyluštil a tak jsem se na to raději předem zeptal hospodského v místní taverně, který mi vysvětlil, že ty vlaky staví jenom na znamení.

Představa, jak budu stopovat vlak, se mi moc nezamlouvala, ale co se dalo dělat. Na stanici nebyla ani noha, jen na lavici seděl nějaký dědula, který evidentně nikam nejel. Když už měl vlak přijet, snažil jsem se ho zeptat, jestli opravdu musím mávat, on kýval, že ano, tak jsem se nesměle postavil vedle koleje a to už se v dálce objevila lokomotiva. Tak jsem začal mávat, ale dědula na mě křičel a ukazoval, jako že musím víc a že musím až na kolej, tak jsem se posunul, až jsem stál přímo proti blížící se lokomotivě a mával a mával a vůbec přitom neměl dobrý pocit. Ale vlak skutečně zastavil, já do něj nasedl a odjel. Prostě chyť si svůj vlak.

Což jsem dynamičtěji a ve větším měřítku viděl na nádraží v Pompejích. Naštěstí v opačném směru, než jsem potřeboval. Vlak zpomaloval, lidé vstávali z lavic a sunuli se ke kolejím, jenže vlak jel pořád a k zastavení se neměl. Lidé rozhazovali rukama, začali běžet a jeden muž, který byl hodně vpředu a uměl rychle utíkat, se začal chovat jako výpravčí, dělal takové ty pohyby, co dělají výpravčí s tou svojí plácačkou, on ovšem neměl plácačku, ale aktovku, ale mával a mával, a vlak pak, někde skoro v polích, přece jen zastavil. Lidé běželi a ani se nerozčilovali, nastoupili a vlak zase v pohodě odjel.

K potřebě zastavit vlak se ovšem člověk nemusí plahočit až do ciziny. Ještě jako středoškoláci jsme se s kamarádem Viktorem vraceli vlakem do Prahy. Den před tím jsme poněkud porušili zásady řádné životosprávy a v rámci kocovinové dehydratace nás ve vlaku přepadla nesnesitelná žízeň, aniž bychom měli něco, čím by se dala uhasit.

Vlak zastavil na nádraží v Mladé Boleslavi. Tenkrát nebyly žádné elektronické tabule s odjezdy, ale tabule se všemi odjezdy, resp. příjezdy z daného nádraží. S takovými těmi přidělávacími písmeny a číslicemi. Koukali jsme z okna na tu tabuli a přečetli, že vlak má odjíždět v nějakých řekněme 10.57. Důležitých není těch 10, ale těch 57. V danou chvíli bylo cca 10.40. Důležitých je opět těch 40.

Tedy 17 minut na odskočení do nádražní restaurace k výčepu, doplnění tekutin a návrat do vlaku. Nechali jsme batohy v kupé a vystoupili ven, natěšení na uspokojení žížnivých potřeb. Jenže sotva jsme vystoupili a došli k hospodě, stala se nečekaně záludná věc. Vlak se rozjel.

Zkrátka, nebylo to 57, ale 37. Prostě trojka s pětkou se přes vlakové okno asi moc nelišily. Rozběhli jsme se za odjíždějícím vlakem. Viktor byl patrně rychlejší a naskočil do posledního normálního vagónu. Na měl zbyl dřevěný služební vůz úplně vzadu. Neměl dveře, hupsnul jsem dovnitř, vyválel se v nějaké slámě a vlak už mezitím frčel skoro normální rychlostí. Na konci vozu byly dveře do nějaké kabiny, kde jsem tušil, že někdo možná sedí a nebude ze mě úplně nadšený.

Opatrně jsem vykoukl z ven a přišel šok. Na schůdkách vpředu jedoucího vagónu stál Viktor, držíce se kliky a nějakého držadla u dveří. Jak známo, když se dveře zevnitř zalígrují (tenkrát takovou mechanickou klikou), zvenku je nikdo neotevře.

Skočil jsem těch několik kroků ke dveřím do kabiny, zabušil na dveře a vzal za kliku. Nevěřícně na mě hleděl muž v železničářské uniformě, ale naštěstí zachoval klid. "Musíte hned zastavit vlak!" vyštěkl jsem a vychrlil jsem na něj popis situace. Jeho ale ani to nevyvedlo z míry. "To bude dobrý," pravil, "oni ho pustí dovnitř." To mě zrovna neuspokojilo, což on pochopil, tak jsme oba vykoukli ven.

Viktor už tam nebyl. Takže byly dvě možnosti.

Naštěstí vyšla to správná. Dobrý železničář měl pravdu, náhodou se k těm dveřím nachomýtla průvodčí a mého kamaráda pustila dovnitř. Na příští stanici jsem tam přestoupil i já a našel ho, jak se poněkud nepříčetně řehtá. Na žízeň jsme ani nevzpomněli.

Ať žijí vlaková nádraží.

Autor: Jiří Strádal | neděle 27.9.2020 1:04 | karma článku: 15.37 | přečteno: 378x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Cestování

Aleš Gill

Střípky z KLDR - Díl 26. - Návrat do paralelního vesmíru

Jsou to téměř dva roky od mého posledního článku o KLDR, a téměř tři roky od mé druhé cesty za nejželeznější oponu, jakou si lze představit. A protože informací z KLDR je kvůli uzavřené hranici málo, mohli bychom se tam vrátit.

19.3.2024 v 8:52 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 68 | Diskuse

Libor O. Novotný

Víkend na bitevním poli ve Waterloo

Chcete důkladně pochopit politické a společenské souvislosti, které vedly k porážce Napoleona, případně se vžít do bojů rozhodující bitvy u Waterloo? Památník bitvy na jejím původním místě vám to umožní.

18.3.2024 v 15:00 | Karma článku: 10.04 | Přečteno: 140 | Diskuse

Jan Vaverka

Bolívie - 5. díl: Z Uyuni do La Pazu

Než se vydáme na 500 kilometrovou cestu do La Pazu, je čas si Uyuni prohlídnout. Na první pohled nemá na moc co nabídnout, ale zdání klame.

15.3.2024 v 8:20 | Karma článku: 13.46 | Přečteno: 161 | Diskuse

Martin Faltýn

Když prvně na Západ, tak do USA - 13

Měsíc jsem prožil na pozvání známé v USA. To už by si člověk pomalu řekl, že je tady skoro doma. Ale kdepak! Zelenáčem je a greenhornem zůstane! A teprve doma začíná zjišťovat, kde že to vlastně byl.

15.3.2024 v 8:08 | Karma článku: 10.38 | Přečteno: 240 | Diskuse

Martin Faltýn

Když prvně na Západ, tak do USA - 12

Na konci měsíčního pobytu v USA na přelomu 1991/92 jsem se konečně dostal do New Yorku. Musel jsem si to tak trochu prosadit. A udělal jsem dobře. Za pár dní jsem toho zažil tolik, co před tím za měsíc. Včetně největšího trapasu.

11.3.2024 v 8:08 | Karma článku: 13.29 | Přečteno: 294 | Diskuse
Počet článků 96 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 757

Je ženatý, má dvě děti, pět vnoučat a dva psy (věrnou kámošku, vlkodava Bernardetu, od 4.5.už jen ve smutku krásných vzpomínek). Vyšlo mu pár knížek nabízejících prolínání současnosti s historií. A taky knížka Korupce po III. pivu, která se snaží odhalovat absurdnosti naší doby. Charakterizoval by se jako kříženec nejlínějšího workoholika s nejpracovitějším kavárenským povalečem.

Nutný výchovný pohlavek, souhlasí Bouček i Havlová s přerušením projevu na Lvu

Moderátor Libor Bouček ostře zareagoval na kauzu ohledně délky proslovu režisérky Darji Kaščejevové na předávání cen...

Švábi, vši a nevychované děti. Výměna manželek skončila už po pěti dnech

Nová Výměna manželek trvala jen pět dní, přesto přinesla spoustu vyhrocených situací. Martina ze Znojma se pokoušela...

Vyzkoušeli jsme podvod z Aliexpressu. Může vás přijít draho, i po letech

Nakoupili jsme na Aliexpressu a pěkně se spálili. Jednu USB paměť, dvě externí SSD a jeden externí HDD. Ve třech...

Chtěli, abych se vyspala s Baldwinem kvůli jeho výkonu, říká Sharon Stone

Herečka Sharon Stone (66) jmenovala producenta, který jí řekl, aby se vyspala s hercem Williamem Baldwinem (61). Měla...

Byla to láska na první pohled, říká hvězda Gilmorek o manželství s modelkou

Milo Ventimiglia (46), představitel Jesse ze seriálu Gilmorova děvčata nebo Jacka Pearsona ze seriálu Tohle jsme my, je...