Jak jsme za totáče jeli na západ.

Jsme 30 let po revoluci a mnozí opět chtějí stavět ploty. Už jsme je tu jednou měli. Dovolím si popsat osobní zážitky z té jediné cesty na západ, kterou jsem za komunistů absolvoval. Byla to síla. Cestou tam i cestou zpátky.

Několik let po sobě jsme s kamarádem Jirkou, ještě jako studenti, marně žádali o ten již dávno zapomenutý, tehdy ale veledůležitý papír, zvaný devizový příslib - první nutnou podmínku výjezdu na západ. Pak jsme pochopili beznadějnost a naivitu našeho počínání a zvolili jsme cestu postranní - prostřednictvím jednoho strýčka s kontakty v bance. Díky němu jsme překročili první (a nejtěžší) překážku.

Následovaly kroky další a s nimi rostla složka s papíry a potvrzeními, které každý člověk, který chtěl cestovat na západ, musel předložit na hranicích. Důležitá samozřejmě byla i volba optimální trasy - co nejvíce vidět a stihnout a přitom vyjít s našimi tenkrát velmi skromnými finančními prostředky. A protože vlak byl pro našince tehdy nepoměrně lacinější v komunistických zemích, než na západě, rozhodli jsme se jet vlakem přes východní Německo a v západním Německu jezdit autostopem. A protože na naší trase první vlakovou stanicí v západním Německu bylo městečko Bebra, bylo zřejmé, že na jejím nádraží opustíme vlak. Vlaků tam tehdy odsud příliš nejezdilo, navíc čas našeho příjezdu vyšel asi na dvě hodiny v noci.

Než nám bylo dopřáno došlápnout na dlažbu tohoto nádraží, museli jsme však absolvovat dva hraniční přechody. Jak vlak projížděl českou krajinou a blížil se k Děčínu, rostla naše nervozita, která se projevovala zejména přebíráním již zmíněných všech možných i nemožných papírů, které bylo třeba předložit celníkům a drmolením typu „... pas mám, celní prohlášení mám, potvrzení o získání devizového příslibu mám, potvrzení o proměněných penězích mám, potvrzení o odevzdání vojenské knížky mám... proboha kde mám výjezdní doložku?! ...aha tady je - tak znova - pas mám, celní prohlášení mám, výjezdní doložku mám, kurník kde zase mám to potvrzení o ...“, atd.  

To co následovalo na hranicích předčilo všechna očekávání. Česká příslušnice celní kontroly s výrazem všemocné carevny poté, co zjistila, že nejedeme jen do východního, ale i do západního Německa, nás po kontrole všech  těch  papírů  (opravdu  jsme je měli  všechny)  nechala  vyndat  veškerý  obsah baťohů. Naše prádlo, konzervy a spol. tak zaplnily celé kupé, ona to přelétla cvičeným okem a nám pak trvalo téměř až do Drážďan, než jsme si to znovu rozdělili, složili a zapakovali.

O to silnější bylo naše očekávání přejezdu hranice další - tentokrát už do západního Německa. Byla hluboká noc, když nás celkem bez problémů odbavili východoněmečtí celníci a náš téměř prázdný vlak projížděl územím, o němž jsme si už mohli myslet, že je to území západoněmecké. Sbaleni, v rukou připravené pasy pro západní celníky, jsme vyhlíželi z okna a čekali, až vlak začne zpomalovat - neklamné to znamení, že se blíží k západní celnici a k nádraží v Bebře. Vdechovali jsme vzduch z venku a žertovali na téma, zda vzduch ve svobodné zemi voní jinak, než v zemi s diktaturou. Dnes už se to asi bude zdát přihlouple sentimentální, ale pro nás to byl vjezd do jiného světa, o kterém jsme zatím jen slyšeli. A tak jsme vdechovali zatím aspoň vzduch z okna vagónu..

Konečně vlak začal přibrzďovat, konečně tu bylo nádraží, konečně vlak stál, konečně jsme i my došlápli na dlažbu nádraží. Jenže pořád nás čekala západoněmecká pasová a celní kontrola. Vdechli jsme noční „svobodný vzduch“ a s pasy v rukou se rozhlíželi, kde jsou ti celníci. Nikde nebyli. Na moment nás napadlo, jestli jsme náhodou nevystoupili ještě ve východním Německu, ale cedule Bebra byla dostatečně výmluvná. Pak jsme si konečně všimli šipky označující příchod k celnici a spěšně se k ní pustili. Byla zavřená a tak jsme zaklepali. Nechápavý rozespalý výraz vousatého celníka byl odpovědí na naše ruce podávající mu pasy. Tak jsme se omluvili a vysvětlili, že bychom na zpáteční cestě měli problém, kdyby nám nedali razítko. Konečně mu asi došlo, odkud jsme, a teď už s chápavým výrazem nám pasy orazítkoval. A ta směsice jeho výrazů - napřed nechápavého a pak chápajícího - to byl moment, kdy jsme s konečnou platností pochopili, že jsme v tom druhém světě. A teprve teď jakoby i ten vzduch byl jiný.

Následující dva týdny jsme dychtivě sbírali zážitky, od účasti na zahradní party zlaté mládeže až po noc strávenou na mnichovském nádraží. Vše s vědomím, že už nikdy se na západ nepodíváme.

Spánek jsme srazili na minimum, stopem jsme projeli velkou část západního Německa a Rakouska a když jsme se dostali do Vídně, už jsme toho všeho měli docela dost, docházely nám peníze a těšili jsme se, až přejedeme z Rakouska tehdejší československou hranici. Už ne stopem, ale vlakem, na který jsme si nechávali stranou poslední šilinky. A jak v Bratislavě zajdeme do nádražní restaurace a za československé koruny, kterých jsme měli dost, si dáme dobrou večeři. Zkrátka všude dobře, doma nejlíp. Doma, to bylo tehdy ještě i Slovensko.

Tajhle jsme si to malovali.

Jenže jsme asi po těch necelých dvou týdnech pobytu v barevném a svobodném světě poněkud pozapomněli na tehdejší šedivou československou realitu. Člověk si rychle zvyká na lepší a to horší mu zapadá stále hlouběji do mlhavého povědomí. A stačí k tomu velmi krátká doba.

První rozčarování přinesly hranice. Ovšem - nebyly to ledajaké hranice, byla to železná opona. Zatímco rakouští celníci si nás prakticky nevšimli, ti českoslovenští se opět předvedli. Bylo asi naším štěstím, že jsem mezi nimi poznal (resp. byl jsem poznán) jednoho kluka, co se mnou sloužil na vojně. Nechali nás být.

Ale to, co jsme viděli kolem sebe, bylo dost nechutné. Jedna slovenská babička, která se vracela z Vatikánu, si vezla nějaké knihy o papeži Janu Pavlu II. Ten, ač představitel církve,  byl pro všechny komunistické režimy ztělesněním ďábla. A tak celníci babičce ty knížky o papeži zabavili. Na její nešťastné protesty jen krčili rameny a odvolávali se na jakýsi seznam zakázaných dovážených publikací. Těžko si asi umíme představit, co pro takovou hluboce věřící stařenku cesta do papežského státu na sklonku jejího života znamenala, co pro ni znamenaly ty knížky, jakou část svého skrovného důchodu na ně v tehdejším měnovém kursu musela dát a jak jí asi muselo být.

O chvíli později jsem si všiml, jak v sousedním kupé celníci nožem rozřízli sedadlo. Nejspíš jen tak namátkově, co kdyby tam náhodou někdo provážel také něco o papežovi. Nebo o jiné nepohodlné osobnosti. Nebo erotické časopisy. Tehdy byly vlaky v mnohem horším stavu než nyní a rozřezaná sedadla bylo občas vidět. Každý měl za to, že je to dílem vandalů. Tenkrát na hranicích u Bratislavy jsem změnil názor.

Druhé rozčarování přišlo v té nádražní restauraci, na kterou jsme se tak těšili. Pivo došlo, nové už se narážet nebude, bylo oznámeno. K jídlu byly zbytky značně divného salámu. Nechali jsme si zajít chuť a šli hledat vlakové spojení do Prahy.

Komunismus nás přivítal.