Mufloni v areálu pražské Thomajerovy nemocnice jsou velmi oblíbení. Oficiální verze říká, že sem přišli a přicházejí z blízkého Kunratického lesa. Troufnu si nabídnout jinou verzi.
Mám tu čest být poměrně častým návštěvníkem Thomajerovy nemocnice a setkávání se stádem muflonů mi to zpříjemňuje.
Poprvé jsem je viděl na začátku pandemické karantény, když jsem stál frontu před lékárnou. Dvoumetrové rozestupy a roušky, takže nějakých možná 30 metrů. Objevilo se stádo vedené šéfkou, přičemž ta děravá řada zvláštních lidí ho zarazila. Nejistě ji pozorovalo, včetně pokukování po šéfce, co že jako s tím hodlá provést. Ta pak zvolila pokus o obchvat, jenže v místě, kde plánovala obejití fronty, mezitím přibyli další tvorové s podivnými záplatami přes obličej.
Šéfka tedy dala povel k couvání, což se dařilo podobně, jako když v plné tramvaji nejdou otevřít dveře a cestují se přesouvají k jiným. Jak to skončilo, nevím, protože na mě přišla řada, abych vstoupil do vnitřního prostoru lékárny. Když jsem vylezl ven, už tam byli jen homo sapiens.
Od té doby se se zdejšími muflony občas potkávám. A vzpomněl jsem si, jak kastelán Josef v Poslední aristokratce dal návštěvníkům hradu pojmenování mufloni. Je to docela příhodné. Koneckonců, Thomajerova nemocnice je určitě památkově významná, protože byla původně postavena jako Masarykovy domovy pro seniory a nemocné děti, což bylo tehdy něco unikátního a skutečně to vzniklo pod záštitou samotného TGM.
Výše zmíněná šéfka je něco jako průvodkyně turistické výpravy. Ta se na první pohled jeví jako plně feminizovaná, včetně kojících matek a jejich mláďat. Vládne zde přiměřená disciplína, kterou však narušují pánští členové výpravy, kteří se zašívají ve stínu a tady asi místo obdivu k památkám probírají globální problémy lidstva. Pardon muflonstva. Anebo jen lelkují a dělají, že přemýšlejí.
Prostě idylka. Jenže pak se mi zdál sen, který na ni vrhl úplně jiné světlo:
Zjevila si mi sama šéfka, tedy průvodkyně, a vypadala velmi ustaraně. Chtěl jsem jí nabídnout trávu ze zahrady, ale zavrtěla hlavou. "Už ji nemůžu ani vidět," zamečela. "Jo, takhle kus masa, to by byla jiná. Jenže když jsem teď tím přežvýkavcem a musím se pořád jen pást, nezbývá mi, než si nechat zajít chuť."
"No, počkej, jak to teď? Copak ses jako přežvýkavec nenarodila?"
"Kdepak. Jsem certifikovaná průvodkyně cestovního ruchu, umím pět cizích jazyků a naposledy jsem vedla turistickou výpravu po Hradčanech. A pak jsem u sochy Masaryka vykládala, za co všechno mu vděčíme a že mj. i za Masarykovy domovy v Krči v Thomajerově nemocnici. No a jedna taková všetečná ženská, že se tam chce podívat. Tak jsem jí vysvětlila, že je to dnes nemocnice a že tam nemůžeme jen tak vpadnout."
"To jsi řekla dobře."
"No jo, jenže já husa chtěla být vtipná, tak jsem dodala, že jedině, kdybychom se přeměnili na muflony, ti že se tam běžně pohybují. A v tom se nad námi zjevil nějaký duch a řekl ´Čáry máry fuk, ať je z vás stádo muflonů v Kunratickém lese. Odtud povede vaše cesta k Masarykovým domovům a užijete si je.´ A za chvíli jsme pochodovali z Kunratického lesa do Thomajerovy nemocnice. Už jako mufloni. A těmi jsme zůstali."
"No, nazdar," bručel jsem chápavě. "A ty si myslíš, že bych vás mohl z té šlamastyky dostat?"
"Možná jo," pravila. "Podle mě to musel být duch toho Masaryka. Kdybys k té jeho soše zašel a poprosil ho, jestli by jeho duch nemohl tu kletbu nějak stornovat."
A tak jsem přišel na Hradčanské náměstí, postavil se proti Tomáši Garigue Masarykovi, hluboce se mu uklonil a poprosil ho, jestli by nemohl tu kletbu zrušit a udělat z oněch zakletých muflonů zase turisty.
"Věděl bych, jak je odčarovat, kdybych je sám začaroval", pravil prezident osvoboditel. "Ale já byl zrovna pohroužený do přemýšlení nad českou otázkou v globalizovaném světě. A duch toho mizery Gottwalda to nějak zmerčil, vyletěl z Hradu, odkud se ho pořád ještě nepovedlo docela vyhnat, a hned využil příležitosti. Protože dělat z lidí stádo, to on uměl dokonale."
"Takže to on je zaklel?" zeptal jsem se vyděšeně.
"Ano. A jak bylo jeho zvykem, vzal to z gruntu: ´Čáry máry fuk, ať je z vás stádo muflonů. Zjevíte se u Masarykových domovů a užijete si je,´ pronesl svou kletbu. A pak potichu, aby to neslyšeli (to taky uměl) ji dokončil slovy: ´A pěkně po soudružsku na věčné časy. Kupředu, zpátky ni krok. Kdo nejde s námi, jde proti nám.´"
"A s touhle kletbou já nic nenadělám," smutně dodal velký TGM. "Neuměl jsem to ani po únoru 1948. Na druhou stranu mohli skončit hůř. Třeba kdyby chtěli jít na prohlídku uranových dolů. Kdo chce být ve stádu, musí holt počítat s tím, že už se z něj třeba nedostane."
Tak neslavně skončila moje mise u zakladatele naší republiky.
Potom jsem se probudil a došlo mi, že to sice byl sen, nicméně že mě opět čeká návštěva Thomajerovy nemocnice. A byl jsem rád, že "Hradní" verze příchodu muflonů do tohoto památného areálu byl jen sen.
Protože mufloni jsou moc příjemní tvorové a přinášejí tu lidem ponořeným do svých starostí milé rozptýlení.
